Genetické choroby jsou vlastně takový tajuplný svět

Nevím, jak to máte vy, ale mně při vyslovení slov jako je rakovina či nádor tak nějak zhořkne v ústech. Je to zřejmě tím, že věty, které těmito slovy začínají, mnohdy nekončí dobře. Díky Veronice Žižkové, studentce doktorandského programu v oboru Lékařské biologie na Lékařské fakultě UP, mohou ale na podobně začínající věty navazovat šťastnější konce. Ve svém projektu podpořeném Nadačním fondem Univerzity Palackého se věnuje studiu nádorů hlavy i krku a má možnost vrátit se na prestižní americkou univerzitu v Baltimoru.  Na základě výsledků, které přinese laboratorní výzkum, bude snad možné vyvinout nové diagnostické postupy k včasnému průkazu nemoci.

Veroniko, dovolte mi začít toto, řekněme těžší téma, trošku odlehčenou otázkou. O Baltimoru se ví, že je to město s velmi vysokou kriminalitou. Nebojíte se?

 Jelikož už jsem zde strávila čtyři měsíce v roce 2014, vím, do čeho jdu. Tenkrát jsem si domluvila ubytování v blízkosti nemocnice Johns Hopkins, abych nemusela trávit čas dojížděním a byla jsem v docházkové vzdálenosti. Jaké bylo však překvapení, když jsem se na radu svého vedoucího projektu musela během pár hodin z tohoto místa z důvodu bezpečnosti ihned odstěhovat a najít si jinou, bezpečnější alternativu bydlení. Baltimore je považován za třetí nejnebezpečnější město v USA, a dokonce mají online mapu vražd! Já jsem ale naštěstí nikdy nebyla přítomna žádné nepříjemné situaci, i když bezpečnost se v tomto městě opravdu mění z ulice na ulici…

Vysvětlovala jste mi, že nemůžete pracovat s nádory, které se nachází v lidském těle. Nelze je vzhledem k rizikům testovat přímo na lidech, takže pracujete s buňkami, které jsou těm nádorovým velmi podobné. V nich prý „vypínáte jednotlivé geny“. Co to znamená?

 Přesně tak, celý můj výzkum v USA probíhal na buněčných liniích, což jsou vlastně kultury buněk, které mají všechny stejné vlastnosti, prakticky neomezenou životnost a schopnost neomezeného buněčného dělení. Nejznámější taková buněčná linie nese označení HeLa (jako zkratka jména pacientky Henrietty Lacksové), z jejíhož karcinomu děložního hrdla byly právě v nemocnici Johns Hopkins v Baltimore v 50. letech 20. století buňky izolovány a jsou ve stejné podobě používány celosvětově dodnes. Zajímavostí je, že bylo díky právě této buněčné linii HeLa do dnešního dne napsáno více než 100 000 vědeckých studií.

Já jsem využívala buněčné linie hlavy a krku, kde jsem pomocí technik molekulární biologie vypínala jednotlivé geny a následně sledovala, co to s buňkou udělá – tzn., zda právě tento konkrétní gen je pro ni třeba tak zásadní, že po jeho vypnutí není schopná dále existovat a zaniká.

 Od Nadačního fondu jste získala poměrně vysokou částku, něco přes 100 tisíc korun. K čemu jste je využila?

 Peníze jsem využila na letenku, ubytování, víza a zdravotní pojištění. Ono žít v USA je poměrně finančně náročná záležitost – jen ubytování na jeden měsíc stojí okolo 1 600 dolarů.

 K čemu by měl váš výzkum v ideálním případě směřovat?

 Ideální by bylo právě objevit takový a jediný gen (případně skupinu genů), který by po vypnutí byl nádorové buňce schopný říct: „Ne, ty už přestaneš růst a dělit se!“

 Velmi mě v našem rozhovoru zaujalo to, když jste zmínila, že v Americe mají horší vybavení než u nás, přesto však lepší výsledky. Jak byste tento, v podstatě paradox, vysvětlila?

Ano, je to přesně tak. V Americe nemají k dispozici nejnovější vybavení, tak jako je standardem ve většině laboratoří u nás. Na pracovišti, kde jsem působila já, mě vždycky hrozně pobavilo, když místo stripů (pás 12 zkumavek spojených u sebe) si pomocí obyčejné žiletky vyřezali přesný počet zkumavek z 96-jamkových desek.  Žiletkou! Ale na opačnou stranu v US není absolutně žádný problém, co se týká finanční stránky. Pokud nějaký experiment nevyjde dle plánu, ihned se objednávají chemikálie jiné a zkouší se vše znovu a trochu jinak, takže jejich priorita je opravdu výzkum.

Překvapilo vás ještě něco?

Další zajímavostí z pracovního prostředí je fakt, že v Americe má každý přiřazený svůj pracovní stůl, svoje pipety, svoje chemikálie a veškeré experimenty se provádí na tom jeho jediném místě – izolace nukleových kyselin, příprava PCR, i třeba Western-blot. To u nás je práce spíše rozdělena dle specifického místa – máme laboratoř pouze a jedině pro izolaci nukleových kyselin, jiná laboratoř je zase uzpůsobená pro přípravu PCR reakcí, abychom si jednotlivé vzorky navzájem nekontaminovali, tam se to neřeší a vše jim vychází.

Prozradila jste mi, že doma máte malého chlapečka a že jste se už po půl roce po porodu vrátila částečně do práce i ke studiu doktorátu. Bylo to náročné?

 Já jsem se opravdu po 6 měsících vrátila na jeden den do práce a pamatuji si, že jsem co hodinu volala domů, zda je vše v pořádku! Od svého okolí se ke mně někdy dostaly informace, že jsem matka kariéristka, já to tak však nevnímám. Nemyslím si, že to, že jsem trávila 8 hodin z celého týdne v práci, ze mě dělá horší matku. Když měl syn rok, začala jsem chodit do práce na dny dva. Teď má syn tři roky, já jsem v práci 4 dny z týdne, a tak mi to vyhovuje, pátky a víkendy máme vždy pro sebe!

Neodpustím si se nezeptat – jaký vliv má vaše práce na váš osobní život a životní styl?

Veliký! Většinově se snažím dbát na správnou životosprávu, ale díky svému povolání jsem se naučila dívat na svět jinýma očima – snažím se neřešit malichernosti a zbytečnosti, jelikož jsem si uvědomila, co je v životě vlastně důležité. Člověk nikdy neví, kdy a co nepříjemného ho potká a vše se může změnit doslova z minuty na minuty.

 

Text: Michaela Dostálová

 

Datum:

Štítky: ,