Na to, že jsem vědec, žiju překvapivě „normální“ život

Jak se říká, nemoci nechodí po horách, ale po lidech. Bohužel. A jednou z těch závažnějších je například doposud nevyléčitelná Parkinsonova choroba. Naštěstí jsou ale mezi námi tací, kteří vynakládají velké úsilí k tomu ji porazit. Jedním z nich je například i Gabriel Gonzalez, student doktorského studijního programu Experimentální biologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.   

Říkal jste mi, že u Parkinsonovy choroby je jedním z problému diagnostika. Až ve chvíli, kdy člověk přijde o neuvěřitelných 70 % určitého druhu neuronů, které produkují dopamin, začnou se projevovat příznaky. Čím to, že dříve je tato nemoc nezjistitelná?

Problémů, které zapříčiňují pozdní diagnostiku Parkinsonovy choroby, je celá řada. V současné době nám medicína poskytuje pouze nástroje, které pomohou rozpoznat Parkinsonovu chorobu na základě obecnějších parametrů. Mezi tyto nástroje patří CT mozku, neurologická cvičení (projev symptomů), rodinná anamnéza, věk pacienta a další. Doposud však bohužel nemáme pro tuto chorobu žádný specifický test, tudíž je nemoc stále o několik kroků před námi.

Proč jste se rozhodl požádat Nadační fond, který vám později dal 133 000 Kč, o pomoc? Co konkrétního vám částka umožnila?

Motivací k podání žádosti o příspěvek Nadačního fondu bylo hned několik. V první řadě jsem si přál obhajovat výstupy výzkumného směru projektu a rozvíjet i realizovat jeho vizi ve větším měřítku.  Chtěl jsem se ale také naučit konkrétní projekt psát a navrhnout rozpočet. Finanční příspěvek, bez něhož by samozřejmě nebylo možné dosáhnout celé řady milníků, byl pro mě ale srovnatelně důležitý jako to, že mi Nadační fond pomohl velkou měrou k osobnímu rozvoji v oblasti tzv. měkkých dovedností. Komunikace s veřejností, prezentace výsledků práce, leadership či vedení mé studentky jednoznačně vedlo k celkovému zvýšení mého sebevědomí, a i za to fondu moc děkuji.

Vy se ve svém výzkumu nevěnujete diagnostice, ale vývoji léčiv Parkinsonovy choroby, který je složen ze tří komplexních částí. Mohl byste je stručně popsat?

Vývoj léčiv jako proces je poměrně složitý, skládající se z více vědeckých disciplín, a vyžaduje spolupráci velkého počtu vědců. V mém výzkumu se zaměřuji na tři disciplíny či obory, kterými jsou počítačový návrh léčiv, medicinální chemie a biologické testování potenciálních antiparkinsonik.

První zmíněná oblast, tedy počítačový návrh léčiv, slouží k vytipování a otestování kandidátních molekul čistě ve virtuálním prostředí na receptorech spjatých s Parkinosonovou chorobou. Tato metoda mi ušetří poměrně dost času, neboť tímto virtuálním nástrojem mohu otestovat poměrně velké množství molekul a vybrat pouze ty nejlepší, které mají podobné či lepší parametry jako standartní léčiva.

A ta druhá a třetí oblast výzkumu?

V medicinální chemii už pracuji s fyzickými chemikáliemi. Díky znalostem organické chemie, si mohu připravit molekuly navržené pomocí počítačového designu do reálné formy.

Biologické testování, jakožto poslední oblast mého výzkumu, uzavírá mini-příběh látek proti Parkinsonově chorobě. V současné době se zaměřuji především na testování aktivit látek na buněčném modelu Parkinsonovy choroby, kde je možné vyvolat toto onemocnění, poté aplikovat nejrůznější látky spolu se standardními léčivy, které slouží jako srovnávací standardy, a sledovat jejich aktivitu.

V jaké fázi je váš výzkum teď a k čemu by měl ideálně směřovat?

Zatím jsme ve fázi základního testování na buněčných liniích za účelem nalezení látek schopných chránit neuronální buňky před Parkinsonovou chorobou.

Povedlo se nám zavést první buněčný model Parkinsonovy choroby, a díky tomuto modelu bylo možné identifikovat hned několik velmi slibných molekul. Některé jsou aktivitou srovnatelné se standardními léčivy, nicméně existuje i malá skupinka látek s mnohem silnějším anti-parkinsonickým účinkem než zmíněné standardy. V další fázi základního testování bude nutné všechny aktivní látky otestovat i na jiných typech mozkových buněk. V poslední částí základního testování se chci věnovat studiu mechanismu účinku určitých látek.

Když by šlo vše podle plánů, jak dlouho bude trvat vývoj konkrétního léku? Lze odhadnout časový horizont?

V závislosti na typu onemocnění trvá vývoj ideálního léku cca 15-20 let. Avšak vývoj léku na neurodegenerativní choroby skýtá celou řadu problémů. Některé látky mohou sice například zlepšit symptomy onemocnění, ale co se týče klinického hodnocení účinnosti léčby ve vztahu k ochraně neuronů před Parkinsonovou chorobou, jsou možnosti velmi limitované.

Při našem rozhovoru jste zmínil testování různých látek na zvířatech a zároveň i to, že jste vegan a doma máte několik koček. Pro mě je to jistý paradox, ale chápu, že jako nepolíbená vědou, se na to dívám jinou optikou. Jak tento, do jisté míry možná morální rozpor, vnímáte vy?

Přiznám se, že otázku testování na zvířatech a současně zájem o neurodegenerativní onemocnění jsem řešil už v době, kdy jsem veganem nebyl. V tu dobu mě napadlo, že mohu ulevit svědomí alespoň tím, že změním svůj život, respektive svůj životní styl.  

Z odborného hlediska vidím jakousi naději v 3D tkáních, tedy ve vyšších modelech než jsou samotné buňky. Jedná se o tzv. minimozky, které jsou podobně složité jako mozek lidský a mohly by tedy v rámci zkoumání vystřídat zvířata. Právě tato oblast je pro mne další velkou výzvou, a proto bych se jí chtěl v budoucnu věnovat. Vyřešil bych tím i svůj morální rozpor.

Existuje nějaká prevence Parkinsonovy nemoci?

Celá řada studií poukazuje na skutečnost, že některé látky Parkinsonovu chorobu ovlivňují. Část z nich je dokonce testována v rámci klinických zkoušek. Za zmínku stojí často využívaný doplněk stravy kulturistů kreatin, dále kofein spolu s polyfenolickými antioxidanty, ty se hojně vyskytují v zelené čaji či kávě, a v neposlední řadě také vitamín D či omega-3 mastné kyseliny. Poslední zajímavou skupinou látek, které snižuji riziko výskytu Parkinsonovy choroby, jsou nesteroidní protizánětlivé léky (např.: ibuprofen).

Svět je plný předsudků. Jsou někdy mířeny i na vědce? Setkal jste se s nějakým?

V průběhu studia a diskusí s rodinou, přáteli i s ostatními lidmi jsem narazil na celou řadu názorů týkajících se mé práce a schopností či neschopností vědců vést „normální“ život. Nejčastější předsudek, se kterým jsem se setkal, byl, že vědec nemůže být zároveň praktický člověk. Že nemůže být odborníkem v oboru a současně například i kutilem či vášnivým zahradníkem. V tomto ohledu jsem mé rodině i přátelům, věřím, jejich předsudky vyvrátil.  Neboť vedle vědy zvládám i své koníčky.  Jsou jimi právě zahradničení, vaření, čínský box, běh i kutilství.

 

Text: Michaela Dostálová