• English
Aktuální dění ve fondu sledujte na našich sociálních sítích

Vědátor s Kamilou Banátovou: Diagnostika dětí s motorickými deficity

Poznejte další stipendistku podpořenou Nadačním fondem Univerzity Palackého Kamilu Banátovou z Fakulty tělesné kultury, která se věnuje výzkumu v oblasti kinantropologie.

Čím se zabývá váš výzkum?

Ve své práci se snažíme adaptovat do českého prostředí nástroj, který slouží pro screening motorických deficitů u dětí v mladším školním věku.

Jaké má praktické aplikace či jaké měl praktické aplikace v minulosti/bude snad mít v budoucnosti?

Výstupem práce je právě vytvoření české verze tohoto nástroje. Vlastně se jedná o posuzovací škálu, pomocí které dospělý může určit, zda je u konkrétního dítěte motorika v normě, nebo by dítě zasloužilo pro rozvoj motorických dovedností speciální péči.

Čili vytvořit nějaké postupy třeba pro učitele, které by usnadnily péči?

Ano, to, navíc, když má dítě obtíže ve výkonu motorických úloh, zpravidla má další obtíže v psychosociální oblasti. Sám si vzpomeň ze základní školy, pokud jste ve třídě měli někoho řekněme nemotorného. Bývají to ty děti, které, když se volí kapitáni vybírající si další děti do týmu, tak zůstávají pravidelně jako poslední.

Jak diagnostika dítěte s problémovou motorikou vypadá dnes? Tj. bez podobné škály?

Diagnostika obecně vychází z více zdrojů informací o posuzovaném, takže většinou začíná podrobnou anamnézou a je pravda, že V České republice máme také dostupné testové metody, které dokážou docela s přesností určit, zda dané dítě vyžaduje pozornost. Nicméně není asi úplně reálné, že bychom takto vyšetřovali větší množství dětí, žádali o vyšetření na příslušných institucích apod. Zkoumaná škála umožňuje nabídnout vodítka k určení takových dětí přímo v terénu, tzn. ve škole či domácím prostředí.

Jak praktické aplikaci přispívá případně konkrétně váš výzkum?

Již v průběhu řešení projektu jsme mohli vidět, že toto téma je pro uživatele metody aktuální. Konkrétně tím myslím, že například učitelé nemají pomůcku, dle které by mohli poukázat na nemotorné děti. Pro rodiče pak vzniká nástroj, který jim může dát zpětnou vazbu o tom, co by jejich dítě v konkrétním věku, a jak dobře, mělo po pohybové stránce zvládat. Názory na vlastní děti nebo žáky ve vztahu k tomu, co je norma, se mohou totiž lišit.

Jak moc se při kinantropologii vůbec dostanete mimo „laboratoř“?

Tím, že je výstup prakticky aplikovatelný do psychologické diagnostiky, tak je podstatná část práce realizována právě v terénu mezi odborníky na motoriku dětí, učiteli, rodiči až dětmi. V praxi to znamená, že například od odborníků se zajímáme o to, zda má nástroj potřebný obsah, u učitelů zjišťujeme, jaké jsou limity užívání nástroje a s dětmi pak provádíme i praktické úlohy, abychom zjistili, jak na tom s motorikou objektivně jsou.

Váš projekt podpořil Nadační fond Univerzity Palackého. Bylo by možné realizovat váš projekt i bez Nadačního fondu UP? Pokud ano, o co byste přišla,

Horko těžko. Osobně jsem díky fondu mohla navázat spolupráci s experty i uživateli nástroje bez čehož by vývoj metody nebyl možný.

Existují postupy, na kterých pracujete, i v zahraničí?

Ano, uvedená metoda je právě původně zahraniční a my zjišťujeme, zda a jak by se dala využít i u nás.

Jak jste se dostala ke studiu vašeho oboru a kinantropologii?

No náš obor je vcelku široký a i má cesta k jeho studiu vedla oklikou. V době, kdy jsem se pro studium rozhodovala, jsem již několik let pracovala ve školství, ale jakmile jsem dovedla svoji třídu k maturitě, tak jsem si začala rozšiřovat obzory. Studium mi chybělo. Mimo jiné jsem se dostala k týmům vyvíjejícím psychodiagnostické metody, zejména kognitivní testy, a když jsem zjistila, že se na FTK věnují také diagnostice, tentokrát motoriky, tak jsem vnímala, že bych mohla svoje dovednosti o tuto problematiku rozšířit.

Jak se vám vracelo z praxe do akademického prostředí?

No studenti snad prominou, ale zpočátku jsem byla vůbec ráda za to, že se mohu zaměřit na konkrétní projekt, téma. Když si vezmete, že jako pedagog na střední škole intenzivně pracujete ročně s cca 400 různými studenty (a jejich tématy) a ti se navíc každoročně mění a odchází. Teď mě zase těší, že bývalé studenty potkávám už i v akademickém prostředí.

Dá se asi říct, že bádání je u vás poslání? Jak vy osobně vnímáte roli výzkumníka ve společnosti?

Role výzkumníka je podle mě vcelku široká a různorodá, proto si myslím, že je nezbytná spolupráce z různých profesních prostředí. U nás na kinantropologii je tato podmínka ještě více vidět tím, jak se zaměření jednotlivých projektů liší. V neposlední řadě nejde jen o pestrost oborovou, ale také osobnostní. Je podle mě nereálně, aby v sobě jedna osobnost měla jak schopnost přicházet s neotřelými nápady, smysl pro systematičnost, schopnost navazovat důležité kontakty nebo vést další lidi atd. Otázka výzkumníka ve společnosti je pro mě spíše otázkou fungování celých výzkumných týmů.

Čili takové, že ve vědě je „celek víc než součet jednotlivostí“?

Tak to snad platí o společnosti obecně. Co se týče jednotlivců, tak můžeme sice vidět některé výraznější jedince, nicméně svoji pozornost získávají právě vůči těm ostatním. A co se týče fungování celku, tak interakce podněcují růst každého a bez vzájemných vazeb není ani možné efektivně fungovat jak v práci, tak životě.

Co významného by mělo zaznít o vašem oboru, ale obvykle nezaznívá?

Ráda bych podpořila další studenty nejen v podávání projektů pro Nadační fond UP, ale také v realizaci disertačních projektů pod FTK. Kinantropologie je široký obor, pod kterým lze studovat pohyb člověka z nejrůznějších perspektiv.

Celou video verzi rozhovoru si můžete pustit zde.

Text: Ladislav Loukota, Vědátor

Vizuál: Katrin Stark, Nadační fond Univerzity Palackého

Fotografie: Vojtěch Duda

Datum 8. 10. 2020

studenti 2019