Vědátor s Otomarem Peškem: Želvušky jsou skoro nezničitelné, říká výzkumník, který je jako jeden z mála v Česku studuje

Mladý výzkumník Otomar Peško je studentem a stipendistou Nadačního fondu Univerzity Palackého a věnuje se v jeho rámci studiu želvušek! Co přesně to ale znamená, když někdo zkoumá želvušky?

Naším cílem je především studovat toleranci želvušek ke stresu. Předně by bylo asi vhodné říct, že želvušky nemají nic společného se želvami. To je totiž taková první myšlenka mnoha lidí, že si pod tím názvem představí malou želvu. Želvušky jsou především o hodně menší. Mají zhruba velikost do 0,1 milimetru. Jde tedy o mikroskopický organismy. Jsou ale každopádně roztomilé, mají jakýsi sosáček a vypadají, nebo mně samotnému alespoň připomínají, spíše sáčky do vysavače…

Každopádně, co studujeme? Zkoumáme toleranci želvušek k různým stresům. Zní to možná děsivě, ale vlastně se tímto výzkumem snažíme identifikovat dvě skutečnosti. Tedy v první řadě protektivní mechanismy, čili jak se želvuška brání stresu – to se poté dá využít i u jiných organismů. V druhé řaděje naším cílem zjistit, jaká jsou maxima toho, co může živý organismus vydržet, popřípadě identifikovat geny, který jsou za to zodpovědné. Pole studia želvušek je tedy velmi široké.

Proč je vlastně důležité studovat zrovna takové mikroorganismy, jako jsou želvušky?

My se zatím věnujeme pouze pilotnímu výzkumu, ale v zahraničí již existují výzkumy, podle nichž je možné geny želvušek, ovlivněných stresem, například přenést na lidské buňky. Tím se jim poté dodá například rezistence proti radiaci. Výzkum tedy do budoucna ukrývá velké možnosti.

Momentálně jsme ale vážně teprve na začátku a testujeme zmíněné protektivní mechanismy, čili vlastně zjišťujeme, jak to celé vůbec funguje.

V zahraničích je výzkum želvušek už o něco dál?

Já bohužel nejsem v kontaktu s žádnou zahraniční vědeckou skupinou – snažil jsem se sice navázat kontakt, ale komunikační kanály zatím moc nefungují. Nicméně, vědecká komunita na studiu želvušek pracuje intenzivně. A také z různých pohledů. Každý tým se věnuje jinému druhu a snaží se s ním pracovat jinak, popřípadě má i jiné možnosti.

Už jsem slyšel, že třeba proběhly i pokusy na želvuškách v kosmickém prostoru. Tedy, že byly vystavovány vesmírnému záření, vakuu a dalším jevům. Dělají se tedy s nimi doslova psí kusy, a ony to vždy vydrží. Je to neuvěřitelné.

Možná ještě, teďka právě ostatně zahajují na Měsíci vlastní civilizaci, protože loňská izraelská sonda Berešit, která bohužel havarovala při přistání na Měsíci, nesla i kontejner se želvuškami…

Možná, možná by to tak mohlo být. [smích]

Jak stresujete želvušky? Pouštíte jim daňové přiznání, nebo je chystáte na zkoušky?

Zkoušky by určitě taky fungovaly! Ale ne, máme různé chemické látky, radiaci a další stresory. V pilotních pokusech jsme vlastně zkoušeli všechno možné. A tím jsme zjišťovali, jaký mají ty stresory na naše želvušky vliv. I v rámci želvušek se přitom jednotlivé druhy chovají jinak. Existují druhy vodní, suchozemské, anebo některé, které jsou napůl. Dále platí, že i radiace ve vodě a na suchu chová jinak. Takže vždy hodně záleží, jaké používáme médium a jaký sledujeme druh.

Takže jak vlastně vypadá třeba tvůj den stresování želvušek?

Ráno se potkáme, domluvíme se, co budeme ten den dělat za stresy. Připravíme je, nachystáme testovací populace. My želvušky uchováváme v laboratorních „lahvích“, kde pobývají ve vodě. Z té následně musíme udělat sběr. Je asi důležité znovu podotknout, že se jedná o mikroorganismy. Že se nejedná o živočichy jako takové. Není to tedy tak, jako kdybychom pracovali, nevím, třeba s králíky nebo opicemi.

Poté připravíme jednotlivé vzorky, provedeme určitá opakování, želvušky ovlivníme, čekáme a nakonec zhodnocujeme, jak to celé vyšlo. Poté ještě trvá dlouho, než se zpracují data – z nich až zjistíme, jestli vůbec vyšlo jako signifikantní.

A na tom projektu u nás děláte dva, nebo je tam víc lidí?

Zatím pouze já a můj vedoucí.

Zjistili jste něco konkrétního, o čem můžeš mluvit?

Co se týče výzkumu, musím být trošku opatrný. Naše data ještě nejsou publikovaná, takže si musím dávat trochu pozor na pusu. Pokud ale všechno půjde tak, jak má, což ve vědě, ehm, občas stane, ale může se taky stát opak… Tak řekněme, že na jaře 2021 by mohl být hotový celý manuskript naší publikace. Poté ale teprve začneme žádat, aby byl výsledek skutečně publikován, což taky může trvat ještě hodně dlouho. Ale doufám, že to nebude v řádu let.

Ty jsi tedy v rámci stipendia vyjel do zahraničí, anebo…

Zatím ne, ale stěhuju se brzy do Holandska, kde doufám, že se mi podaří napojit se na nějakou další vědeckou skupinu. A že mi i výzkum podpořený Nadačním fondem Univerzity Palackého dopomůže k tomu, abych navázal další kontakty v zahraničí. A potom, kdybych se vrátil, mohl bych univerzitě pomoct nazpět – tím, že bych přinesl kontakty ze zahraničí. Ale to je prozatím všechno ještě ve hvězdách.

Kdy tvůj výzkum začal, respektive kdy ses ho začal účastnit?

My jsme se s doktorem, se kterým na výzkumu spolupracuji, začali želvuškám věnovat v rámci mé diplomové práce. Tedy zhruba dva roky zpátky. Samotný Nadační fond se do projektu přidal rok nazpět tím, že výzkum v podstatě celý zafinancoval, čímž umožnil rozšíření původního záměru. Díky Fondu jsme měli prostředky na nákup potřebných technologií. Tedy k tomu, abychom experimenty mohli uskutečnit.

My jsme chtěli tu práci rozšířit ještě o pár dalších experimentů. Ale problém byl ve financích. Všechny prostředky na pokusy jsou velmi drahé. Vedoucí mi ale tehdy poslal e-mail s tím, že je možnost zažádat o podporu Nadačního fondu. Což bylo úplně super. I když  jsme to zjistili asi týden před uzavřením té výzvy. Takže to pak všechno jelo hodně narychlo…

 

Co tě ale původně motivovalo řešit výzkum želvušek, případně jak probíhala komunikování s fondem?

Na začátku magisterského studia jsem si jako každý student měl vybrat hlavní téma, na kterém budu dále pracovat. Já sám jsem se předtím věnoval jinému oboru, takže jsem jednoduše rozhodil sítě a náhodou jsem natrefil na jiné téma, které se, shodou okolností, týkalo biochemie. Bylo to něco s kosmetickými přípravky. Jenže profesor, který ho nabízel, nakonec odpověděl, že na něj už pracovníky má – ale zároveň se zeptal, jestli nemám zájem o želvušky. Že by šlo o zcela nový pilotní projekt.

Takže to nebylo tak, že bys měl už od mala plakáty želvušek ve svém pokoji a nosil je na tričkách?

Odmalička ne, ale teď, když jsem se do toho ponořil a zjistil, jak unikátní je to organismus, stal jsem se jejich velkým fanouškem. Na planetě totiž vážně nenajdete moc jiných organismů schopných toho, čeho jsou schopny právě želvušky!

Celou video verzi rozhovoru si můžete pustit zde. 

 

Text: Ladislav Loukota, Vědátor

Vizuál: Katrin Stark, Nadační fond Univerzity Palackého

Fotografie: Vojtěch Duda