Vědátor s Evou Markovou: Jak může poezie zlepšit výuku jazyka

Poznejte další stipendistku podpořenou Nadačním fondem Univerzity Palackého – dnes jde o Evu Markovou, která kvůli své dizertaci odjela na dvoutýdenní stáž do Spojených států zaměřenou na didaktiku poezie. 

 

Zahraju si na úvod na Ďáblova advokáta – v čem podle vás spočívají benefity  studia poezie v 21. století? 

Podobně jako hudba nebo výtvarné umění nám umožňuje podívat se na svět jinak: zaměřit se na detail, na emoce, narušuje naše zautomatizované vnímání slov… Ať jsme bytosti seberacionálnější, stejně s námi primárně hýbou emoce – a jediný způsob, jak je sdělit světu, jsou slova. Tak tohle nás v konečném důsledku učí poezie, intenzivněji prožívat svět kolem nás a nacházet v něm své místo. 

 

 

K jakým závěrům tedy dospěl váš projekt?

Moje stáž v USA byla součástí mé dizertační práce, která se zabývá tím, jaký vztah vlastně mají k poezii středoškolští učitelé – a protože si učitelé s poezií často příliš nevědí rady, chtěla bych nakonec nabídnout takové metody, které jim pomůžou ve škole efektivněji pracovat s poezií a zbavit se ostychu, který před ní často mají. Pracovně tomu říkám kleštičky na poezií: měl by to nakonec být takový louskáček, který jim pomůže dostat se blíž k jejímu obsahu. 

 

Jde o univerzální zjištění, nebo se vliv poezie nějak liší jazyk od jazyka? 

Myslím, že poezie je podobně univerzální jako hudba nebo výtvarné umění – to, co se mění, je kulturní kontext, ve kterém ji vnímáme. Proto je fascinující mluvit o ní s americkými pedagogy: ve Státech se totiž ve výuce příliš nezaobírají literárněhistorickým kontextem, což je pro samotné čtení velmi osvobodivé. My v Evropě zase máme tu výhodu, že jsme zvyklí uvažovat nad vlivem překladu na literární dílo… 

 

Takže, pokud ve Státech tolik neřeší, “co tím autor myslel”, co řeší namísto toho? 

Zajímá je, jak je ten text zkonstruovaný, jaké emoce v nás vyvolává, jak s námi komunikuje – důležitější je vztah mezi čtenářem a textem než to podivné hádankovité čtení, které se mnohdy uplatňuje v českých školách. 

 

V čem spočívala zahraniční složka vašeho projektu? Bylo by možné ji realizovat bez podpory NF? 

S podporou NF jsem odjela do New Hapshiru do institutu Roberta Frosta: byl to takový malý domek v horách, kde jsme se deset dní dvanáct hodin denně věnovali četbě poezie, rozhovorům o ní, různým kreativním úlohám… Čerpala jsem tam především metodickou inspiraci pro svou práci. Ne že by u nás takové workshopy a konference nebyly, ale důležitá byla právě ta zásadní změna kontextu i komunikačního jazyka. Umožnilo mi to jistý odstup od toho, jak nad poezií uvažuje česká didaktika. 

 

Dala by se vypíchnout jedna nejzásadnější konkrétní praktická rada, kterou jste si pro výuku jazyka ze Států přivedla? 

Neodvážela jsme si rady, ale spíš zkušenosti: a zásadní zkušeností pro mě je třeba to, že jsem schopná v cizím jazyce napsat báseň, které ostatní rozumějí. Prostě je důležité se poezie nebát. 

 

Věnujete se i pedadogické práci, jak ji lze skloubit s vašim výzkumem? 

Časově je to trochu náročnější, ale po odborné stránce je to myslím nutné: zajímá mne, jak lze pracovat s texty ve výuce tak, aby to rozvíjelo široké spektrum studentských kompetencí – a proto je myslím nutné být v neustálém kontaktu jak se studenty, tak s učiteli. Ale je pravda, že to není na českých pedagogických fakultách pravidlem: mnohdy ani didaktici, ani doktorandi neučí. Je to škoda. 

 

 

Není ale v posledních letech viditelnější také tlak na získávání praxe? 

Je, ale týká se, pokud vím, studentů. Že by se hovořilo o tom, že učitelé na pedagogických fakultách musejí být zároveň aktivními pedagogy na nižších stupních škol, o tom nic nevím. Ale možná se mýlím.

 

Jak jste dostala s projektem až k NF?

Každoročně si na pár dní sedám k počítači a v zásadě prokrastinuju tím, že si hledám zajímavé zahraniční projekty či stáže a zjišťuju, kdo by mi na ně mohl finančně přispět. A tak jsme se shodou náhod dostala jak k nadaci, tak k Frost Place, kam jsem díky NF na dva týdny odjela. 

 

Kolik vašich spolužáků z pedagogické fakulty vyjelo podobně? 

Myslím, že s NF neodjel nikdo… obecně se mi zdá, že kolegové na katedře příliš nevyjíždějí do zahraničí na zkušenou, ačkoli výjimky se najdou. A nutno podotknout, že cestu na Slovensko nepovažuji za zahraniční výjezd, ale spíš za něco, co by mělo být běžným standardem. Nutno ovšem podotknout, že vyjet do zahraničí není úplně snadné, sehnat na takové výpady finance není zpravidla snadné… 

 

Jak vy osobně vnímáte roli učitele a jazykového výzkumníka ve společnosti?

Napadá mě spousta paralel: učitel je něco jako trenér ve fitku nebo trenér pokémonů, rozvíjí u svých svěřenců spoustu rozličných kompetencí – a sám by jim myslím měl být vzorem. A možná je lepší mluvit o učitelkách, protože těch je v českém školství většina. Tak právě učitelky jsou také tak trochu farářkami, které by měly mít pochopení pro své svěřence a měly by jim ukazovat cestu. A zároveň by všichni, co pracují ve škole, měli být odborníky ve svém oboru, rozumět nejenom tomu, co učí, ale také jak je dobré to učit – a právě v tom jim může pomoci pedagogický výzkum. 

 

Co významného by mělo zaznít o vašem oboru či specializaci, ale obvykle nezaznívá? 

Že estetické cítění není zbytné, že kultura je důležitá součást našeho života a že nám pomáhá prožívat jej v určité plnosti a naplněnosti. A že i humanitní vědy mají svá pravidla, takže i zde je možné vědecké poznání, rozhodně neděláme dojmologii!

 

Celou video verzi rozhovoru si můžete pustit zde.

Text: Ladislav Loukota, Vědátor

Vizuál: Katrin Stark, Nadační fond Univerzity Palackého

Fotografie: Vojtěch Duda